Malilinké umění levou zadní

Naučit se básničku nazpaměť a pak mít chuť a odvahu postavit se s ní před třídu plnou nastražených uší, tu básničku říct tak, aby vyzněly všechny její rýmy či fóry v ní schované, na žádný nezapomenout, ukrýt před ostatními vlastní trému, během přednesu nekvaltovat, ale ani nešaškovat, stačit s dechem, nekroutit se jako žížala, nežmoulat si konce mikiny nebo halenky, odvážně koukat do sálu, prostě dělat, jako že to nic není, že to všechno se dá zvládnout levou zadní, to už si zahrává s alespoň malilinkým uměním.

Tak tuhle roli na sebe vzali čtvrťáci z kroužku Čtení ze Srdce, když si vybrali z tvorby pánů Vodňanského, Žáčka a Silversteina (kterého úžasně přeložil Stanislav Rubáš) a po nedávném hraném tříkrálovém představení (viz článek Štěstí, zdraví vinšujem vám…) připomenuli tentokrát svým a mladším spolužákům z prvních, druhých a třetích tříd, že vedle prózy, o kterou zakopáváme na každém rohu v každé knize a učebnici, máme v hlavách a v hlavičkách z útlého dětství zakódované verše, rýmy a básničky, které nás libozvučně pohladí a mnohdy jako kolovrátek dlouho zní.

Chvilka poesie byla veselá. Posluchači byli báječní. Recitátoři snaživí. Odměna v podobě potlesku sladká.

Petr Mutina, třídní učitel 4. A, lektor kroužku

Sdílet