Zamyšlení nad otevřeným dopisem...

Na červnovém jednání lipeneckého Zastupitelstva jedna ze zastupitelek přečetla otevřený dopis adresovaný vedení MČ a vedení školy. Je v něm spousta výhrad a obvinění. Je v něm také žádost, aby vedení školy poskytlo „obratem uspokojivé odpovědi“ na několik položených otázek. Co ale chybí, je podpis. Na jednání zastupitelstva paní zastupitelka Karin Tvrdá přečetla anonym... :(

Dopis (viz plné znění) jsem četla několikrát a hlavou se mi přitom honila spousta myšlenek. Zamýšlela jsem se nejen nad jeho obsahem, ale také nad způsobem, kterým někteří rodiče řeší svůj problém. Proč takto? Naše žáky vedeme k tomu, aby o svých problémech mluvili, aby dokázali slušně sdělit svůj názor, i když je jiný než názor nás dospělých. U většiny dětí se to daří. Ovlivnit postupy rodičů ale nedokážeme…

Otevřený dopis

Formu otevřeného dopisu nepovažuji za správný postup v řešení problémů. Jsem přesvědčena o tom, že tímto způsobem se žádné problémy vyřešit nedají. Jen se tím přilévá oleje do ohně a zvyšuje se nevraživost mezi oběma zúčastněnými stranami. Má-li někdo problém, musí o něm mluvit s tím, kdo ho může řešit a nestačí jen jej „vykřičet“ do světa. Tato forma jednání je nejen neúčinná, ale i podlá. Obvinění, která se nemusí zakládat na pravdě, totiž mohou přijmout někteří čtenáři jako fakt. Na základě toho si pak na dotyčnou osobu vytvoří negativní názor, a ta s tím nemá šanci nic udělat. Je otázkou, jestli takové veřejné obvinění není třeba už „za hranou“ a nejedná se o pomluvy či nactiutrhání… Tolik obecně k formě, kterou tito rodiče zvolili.

Nechci přistoupit na tuto formu komunikace, proto nebudu odpovídat na anonymem položené otázky. Následující text je pouhou směsicí úvah, vzpomínek, ale i faktických událostí, které se mi při čtení tohoto dopisu vybavily…

Pozice ředitele

Když jsem se hlásila do konkurzu na místo ředitele této školy, vybírala komise z dvaceti uchazečů. Každý z nich představil svou koncepci a vysvětlil svou představu, jakým způsobem školu povede a kam ji bude směrovat. Kdyby podobnou koncepci měl vytvořit každý rodič, budeme mít přibližně šest set různých vizí, jak by naše škola měla fungovat. Každá by pravděpodobně obsahovala něco dobrého, ale zcela jistě by žádná z nich nevyhovovala všem, protože jsme zkrátka každý jiný. Přesvědčujeme se o tom stále. Co bylo pro jednoho v distanční výuce akorát, bylo pro jiného moc a třetímu nestačilo (viz dotazníkové šetření mezi rodiči, které stále probíhá a jehož výsledky bychom rádi už brzy zveřejnili). V jedné třídě si maminka stěžuje, že paní učitelka nevede děti k samostatnosti, a jiné mamince v té stejné třídě vadí, že si děti mají občas samostatně udělat výpisky. Několik rodičů v jedné třídě vychvaluje paní učitelku, jak je úžasná, druzí z téže třídy jsou jejím přístupem doslova rozhořčeni a její metody jsou jim „proti srsti“. Jedni matematiku podle Hejného vychvalují, druzí jí nemohou „přijít na chuť“. A takhle bych mohla pokračovat ještě dlouho. Tak to bylo, je a vždycky bude. Co se ale v posledních letech výrazně mění, je přístup některých rodičů ke škole. Konkrétně jejich míra tolerance a ochota akceptovat školou nastavená pravidla.

Jak to bylo dříve

Vzpomínám na dobu, kdy jsem byla školačka. Moji rodiče si nikdy nešli do školy na něco stěžovat. Dokonce před námi, dětmi, nikdy nemluvili o škole špatně, přestože se jim také někdy něco nelíbilo. Učili nás respektovat a přizpůsobit se. Učili nás překážky překonávat.

Vzpomínám na dobu, kdy do školy chodily moje děti. I mně se v roli matky občas něco nelíbilo. Ti, kteří pamatují lipeneckou školu před dvaceti lety, si jistě vzpomenou na některé paní učitelky, jejichž přístupy byly – mírně řečeno – nestandardní. I přesto ale moje děti ode mne nikdy neslyšely křivého slova nebo jakoukoliv výhradu směrem ke škole. Když jsme o nějakých nepříjemnostech mluvili s manželem, nikdy u toho děti nebyly. Učili jsme je vyrovnávat se se všemi problémy, které školní docházka přináší. Pokud měly nějaký spor se spolužákem, chtěli jsme, aby si jej vyřešily samy. Pokud to byl problém s učitelem, snažili jsme se podívat se s nimi na problém i z druhé strany, z pohledu učitele. Než kritizovat postupy druhých a vymáhat si jejich změnu, raději jsme je učili nepříjemné situace zvládat. I s odstupem času jsem přesvědčena o tom, že to byla správná cesta…

A jak je to dnes

Zpět ale do současnosti. Jsem ředitelkou školy a mým úkolem je zajistit provoz školy. Dopis je kritikou mé práce, mých postupů a mého přístupu. Že se někomu něco nelíbí? To je pochopitelné. Není na světě člověk ten, který by se zalíbil lidem všem. Je mi to líto, ale nic s tím nemohu dělat.

Napadá mě taková paralela. Porovnejme školství a zdravotnictví. Když někdo nedůvěřuje svému doktorovi, nelíbí se mu jeho přístup k pacientům nebo jeho postupy, asi nepomůže otevřený dopis. Buď se s postupy, které mu nesedí, pacient vyrovná, nebo si vybere jiného lékaře, ke kterému bude mít důvěru. Tak to je ve zdravotnictví úplně běžné. Dnes to tak naštěstí funguje i ve školství. Školy se různým způsobem mohou profilovat. Rodiče své děti nemusí dávat do spádové školy, pokud mají k jejímu fungování výhrady, ale mohou si vybrat jinou školu. A je to tak dobře. Vždycky to totiž lépe funguje, když mezi oběma stranami existuje důvěra a pozitivní naladění.

Personální změny

V jednom mají ale pisatelé pravdu. V letošním roce dochází k řadě personálních změn. Psala jsem o tom na webových stránkách školy na konci března (viz celý článek) a zmínka o tom je i na straně 12 v Lipeneckém zpravodaji (viz celý časopis). Personální obsazení je ale interní záležitostí, stejně tak jako pravidla pro odměňování zaměstnanců. Pokud existují nějaké problémy na pracovišti, mají se řešit tam, a tak se to v drtivé většině případů také děje. Jestliže má někdo ze zaměstnanců potřebu ventilovat své pocity mimo pracoviště, je to stejně marný a nečestný způsob, jako otevřený anonymní dopis rodičů… Pevně věřím, že nikdo z učitelů, kteří budou součástí našeho pedagogického sboru v následujících školních letech, tento způsob nebude aplikovat, a v případě potřeby využije jedinou možnou cestu – dialog s tím, kdo jeho problém může řešit.

Pro uklidnění ostatních rodičů, které tento anonymní dopis mohl trošku znejistit, sděluji, že všechny pozice na příští školní rok jsou v tuto chvíli obsazené. Tak je to nyní, ale kdo z nás ví, co následující týdny přinesou? V září může být obsazení trošku jiné, než si myslíme dnes, ale jisté je, že školní rok 2021-2022 bude zahájen podle plánu, tedy 1. září.

Vzkaz autorům anonymu

Pisatelům přiloženého anonymu, který byl podnětem k sepsání tohoto zamyšlení, bych ráda něco sdělila. Bohužel nemohu využít jinou cestu, než tuto veřejnou. Do pozice ředitelky jsem byla jmenována vedením naší městské části a jen tomu se budu zodpovídat. O všech aktivitách školy i problémech, které řešíme, vedení obce informuji, stejně tak Školskou radu, která je jakýmsi "dozorčím" orgánem (viz zápis z mimořádného jednání). Pokud nebylo Vaším cílem pouze poškodit pověst školy nebo pověst mé osoby, pokud svůj problém chcete skutečně řešit, pak přijďte do školy a mluvte s námi o něm. Názor rodičů nás zajímá a některé postřehy rodičů jsou pro nás velmi podnětné a inspirující. Je ale potřeba si uvědomit, že zatímco rodič se na problém dívá optikou svého dítěte, škola musí fungovat tak, aby to vyhovovalo drtivé většině žáků a také zaměstnancům. Není proto možné počítat s tím, že každý podnět bude akceptován. I nám, stejně jako Vám, rodičům, leží na srdci, aby děti byly ve škole spokojené. Ale možná ještě více nám jde o to, abychom je připravili na život. A toho rozhodně nedocílíme tím, že jim budeme z cesty překážky odstraňovat, místo abychom je učili je překonávat…

Přála bych Vám více nadhledu, tolerance a vůbec pozitivního pohledu na vše. Vždycky se přece funguje lépe, když vidíte sklenici napůl plnou, než zpola prázdnou :) A pokud byste ani přesto nebyli spokojeni, pokud potřebujete školu, kde rodiče spolurozhodují o jejím fungování, pak se prosím zkuste po takové poohlédnout. Jsou takové. Jsou mnohem menší a obvykle soukromé. My jsme státní škola a takto to u nás nemůže fungovat. 

Poděkování ostatním rodičům

A na závěr bych na tomto místě chtěla poděkovat těm rodičům, kterých je naštěstí drtivá většina. To jsou ti, kterým naše škola vyhovuje a vyjadřují nám svou podporu i uznání. Jistě je mezi nimi řada těch, kteří by na našem místě někdy něco udělali jinak. Určitě se jim občas také něco nelíbí, ale náš postoj respektují a vedou k tomu i své děti. A pokud mají velký problém, nebo se jim něco zásadně příčí, řeší to tak, jak se má – přijdou do školy a o všem si promluvíme „z oka do oka“. Někdy se po schůzce rozcházíme ve shodě, ale stane se i to, že nenajdeme řešení, které vyhovuje oběma stranám. I v tomto případě ale rozhodnutí školy pak respektují, přestože sami to cítí jinak. A toho si velmi vážím. Děkuji Vám všem, kteří patříte do této skupiny. Vy nám totiž dodáváte sílu, kterou ztrácíme jednáním s několika jednotlivci, kteří chtějí tak trošku sobecky školu „přetavit“ k obrazu svému.

Všem přátelům školy přeji klidný zbytek léta, zdraví a pohodu.

Jitka Krůtová, ředitelka školy

Sdílet